Mittwoch, 30. September 2015

Rezension aus der Passauer Neuen Presse zu "unterwegs - cestou"


Poslušně hlásím...: "Tak jsme došli, pane náměstku."

Je tady desátý den. Poslední den našeho putování. Cíl. Konec cesty. Konec?
Od hotelu Hazuka se spouštíme k Radbuze a podél ní se vydáváme k obnovené městské plovárně. Taky si můžeme představovat divoké šelmy v původní zoologické zahradě. A stoupat úzkou pěšinou k Lidlu a odtud už je to kousíček k ještě novotou vonícímu Muzeu knihy a knihtisku. Muzeum je soukromé a je splněným snem ředitele NAVY Ing. Rubnera, kterému tímto ještě jednou děkujeme za to, že nám prohlídku s odborným výkladem paní Hofmanové umožnil i v den, kdy je muzeum normálně zavřené. O překlad do němčiny se postaral pan Kříž, takže i naši němečtí přátelé teď vědí dost o historii knihtisku i o tom, jak tiskařské stroje fungovaly a fungují.
Po důkladné prohlídce a kávě spěcháme dál, protože se blíží poledne a na radnici na nás čeká náměstek primátora Martin Baxa.
Muzeum a Křižíkovy sady se sousoším Spejbla a Hurvínka, lavička Václava Havla, Proluka a Theatrum Mundi, Dřevěná ulice a.... a jsme na náměstí. Zaostřuji zrak a před radnicí vidím dav lidí. Teprve když přijdeme blíž, zjišťujeme, že to jsou naši příznivci z Regenstaufu, přijel jich celý autobus! Je přesně poledne a náměstím se rozeznívají zvony. Nové zvony. Zvony, na které si Plzeňáci sami vybrali. Trochu dojetí se vloudilo. Zvony doznívají a už nás vítá Jirka Hlobil s kamarádkou ze souboru, oba v plzeňském kroji. Tak zpíváme - co jiného než že: " Plzeňská věž převyšuje kopce..."
Šalamounsky necháváme čekat "fan klub" v mázhausu radnice a my, spisovatelé a poutníci jdeme do Petákova sálu, kde nás srdečně vítá pan náměstek Baxa. Všichni si připomínáme pro mne pořád ten slastný pocit, že nás na hranicích nečekaly žádné kontroly, že jsme vlastně pas vůbec nepotřebovali a že občanku mám zastrčenou bůhvíkde, protože jsem ji na cestě ani jednou nemusela vyndavat... Že vlastně hranice žádné nejsou. A že tomu bude snad napořád.
Pan náměstek posléze v mázhausu pozdravil a přivítal i přátele z Regenstaufu.
Teď je čas naplnit naše žaludky. A jaké místo je k tomu v centru Plzně nejlepší? No přeci tradiční hostinec U Salzmannů. Tak rychle ať se tam všichni vejdeme!
Od 15 hodin nás v Galerii města Plzně čeká poslední čtení. Čtení, které především patří dvěma velkým českým básníkům Karle Erbové a Josefu Hrubému. Je radost sledovat, jak velké úctě se tito dva básníci těší u našich německých kolegů. A je k vzteku zjištění, že galerie nemá k nabídnutí ani dostatek židlí....
Poslední společné kroky nás zavedou do hospody Na Parkáně, kde nás čeká příjemný závěrečný rautík a.... loučení.
Ano, došli jsme do cíle. Z Řezna do Plzně. Ale konec to určitě není. Věřím, že cesty českých a německých spisovatelů se zase brzy někde protnou. Určitě k tomu už teď máme nakročeno.







Dienstag, 29. September 2015

Já a červený autobus. Jsme skoro stejně staří! Vzhůru do Chotěšova!

Zatímco Jitka Prokšová míří v čele poutníků z Merklína do Chotěšova, my s Jarkou dolaďujeme poslední nezbytnosti před nedělní závěrečnou etapou. Musím říct, že je velmi příjemné jednat s pány provozními jak U Salzmannů, tak Na Parkáně. Drhnout to začíná v Galerii města Plzně. S paní (brigádnicí), která tam prodává vstupenky, se nám opravdu nedaří vyladit stejnou (nebo alespoň trochu podobnou) notu. Ach jo, ta kultůůůůra nekultůůůůra!
A honem k Centrálnímu autobusovému nádraží. Je 14.20 a nedočkavě vyhlížíme těch pár (celkem 10) lidiček, kteří se na cestu historickým autobusem přihlásili. Dorazili všichni a po půl třetí se přiřítil i náš červený fešák Škoda 76 RTO z roku 1964 kočírovaný sympatickým řidičem panem Šmídem. Uvnitř nebylo slyšet vlastního slova, ale byla to paráda! Lidé nám po cestě dokonce i mávali.
V chotěšovském klášteře jsme se sešli s našimi přáteli a čekalo nás předposlední čtení. Na řadě je Jitka, Jarka a Gernot Häublein, jejich texty doprovází hrou na klasickou kytaru slečna Barbora. A hraje krásně, takže se s ní rádi setkáme i při čtení v Plzni. V klášteře je naším průvodcem pan Poslední, který naše německé přátele podaroval svými grafickými listy.
Jízda autobusem teď čeká i naše poutníky a myslím, že i pro ně je to zážitek! Míříme do Plzně k Tyršovu mostu, naším cílem je Meditační zahrada. Po její prohlídce už cesta na ubytování do hotelu Hazuka. Malé zmatky s (ne)objednanou večeří, ale všechno zlé je pro něco dobré, večeře je nachystána v restauraci Artamo - a jídlo ani obsluha nemají chybu. Díky, Vláďo Babniči! A Na hotel hazuka slyšíme taky jen samou chválu.
Omlouvám se, ale já si jdu večer ještě zpestřit závodem "Night Run Tour" Avon během na 5 km. Nemám toho po asi 170 kilometrech ještě dost???





Z Merklína do Plzně... . Proč?

Po čtení na zámku v Merklíně, kde sídlí také obecní úřad a kde mají hezky upravenou a opravenou obřadní síň, se vracíme do restaurace U Josefa. Pak nás s Jarkou čeká cesta do Plzně Jirkovým polorozpadlým Renaultem. Jirka nás svým hlasem a kytarou přijel do Merklína podpořit, takže zámkem se linulo "Řekni, kde ty kytky jsou..." a vzápětí "Sagt mir wo die Blummen sind..." Jiné společné v češtině a v němčině jsme nedali. Ještě k Jirkovu autu: je neuvěřitelné, co se v jeho útrobách nacházelo, hotové skladiště nejrozličnějších pokladů. Hlavně ale, že cestou neodpadly dveře ani výfuk.
A tak jsme kolem jedenácté večerní dorazili do Plzně.
Proč jsme vlastně s Jarkou odjely a nedopochodovaly až do Chotěšova? Prostě proto, že na nás v sobotu čekal v Plzni historický autobus a taky jsme musely doladit poslední věci před vstupem do cíle našeho putování.






Heute in der MZ!


Montag, 28. September 2015

Frisch auf und über die Grenze oder: Die Suche nach einer Actionszene

Ein Text von Martin Stauder ...


Der Regen tröpfelte bedeutungslos auf die Drachenstadt. Bunt gekleidet in allen Farben des Regenbogens verließen wir den Ort, aber schon vor Eschlkam schwitzen einige in ihren Regenjacken. Hinter dem Maisfeld grüßte uns der Ĉherkovberge aus dem Nebel und der Filmemacher hantierte mit seiner Kamera unter dem Regenschirm.

Nachdem niemand während der Überquerung des Regens (ach, wie lange ist das schon her) ins Wasser gefallen war, wurde der stille Ruf immer lauter, eine Actionszene zu drehen. Als wir aber in Eschlkam eintrudelten, hatten wir Hunger und einige eilten hurtigen Schrittes voraus, in der Hoffnung, das Wirtshaus schneller zu erreichen. Unbekümmert bummelte ich hinterher und betrachtete Häuser und Totenbretter.

Wenn man schon mal nach Eschlkam kommt, geht man zuerst ins Waldschmidtmuseum und anschließend ins Wirtshaus, der Ehre halber, denn hier am Orte erblickte der Bestsellerautor und Volksschriftsteller Maximilian Schmidt, genannt Waldschmidt, das Licht der Welt. Auf dem Nachttisch von König Ludwig II. lag Waldschmidts Fischerrosl (das war nicht seine Freundin, sondern ein Roman), als er im Starnberger See ertrank. Eschlkam lag schon hinter uns, da musste ich an Waldschmidts Verse denken.

»Muß ich scheiden, liebe Heimat,
muß ich weinen, warst so schön«

In  unseren Köpfen wehte ein Hauch Wild-West-Stimmung, als wir mit dem Pferdewagen über das Maisfeld jagten und Gangaamaa von der endlosen Weite der mongolischen Steppe erzählte. In Tschechien wurden wir herzlich mit chodischer Volksmusik begrüßt. Wenn das Tanzpaar etwas älter gewesen wäre, hätte ich glauben können, es sei Hanička aus Waldschmidts Roman gewesen, die mit dem Waldbauernsohn ein Tänzchen wagt.

Der Wilde Osten, die wilde Natur und Waldesruh, das war ein herrliches Erlebnis und schöner als jede Action. Autoren haben genug Fantasie und Action im Kopf, aber die Natur braucht kein einziges Wort. Hier führte auch keine Autobahn mehr durch den Wald, nur Rehe schreckten am Wegesrand auf, weil wir ihnen unheimlich erschienen, wie auch der Wald unheimlich erscheinen mag, wenn unsere Blicke zwischen den Baumstämmen verloren umherschweifen und Algernon Blackwoods Erzählung »Die Weiden« aufflackt. Das ist wahre Action. Eine komische Actionszene wird allerdings in meiner Erinnerung bleiben. In Chudenice, die Suche nach der deutschen Textstelle zum tschechischen Original.  Das Leben kann so komisch sein, auch wenn der rechte Fuß wehtut.
 
 
 
Und hier die Bilder dazu ...
 
 
 
Kameramann vor dem Maisfeld


 
Übers Feld im Pferdewagen
 
 
 
Tanzpaar
 
 

 
Wald
 
 
 
Die Suche nach der deutschsprachigen Textstelle
 
 
 


Abschlussessen gleich 2x! Mittags im "U Salzmannu", abends dann in der Bierstube "Na Parkánu"

Nach dem Empfang im Rathaus gab's zünftige böhmische Kost im Traditionsrestaurant "Na Salzmannu":






Und am Abend das allerletzte Mal beeinander im "Na Parkanu":